Narodili se po roce 2010, než nastoupili do školy, pouštěli si videa na YouTube a s prarodiči se nejčastěji viděli přes videohovory. Někteří z nich doma nezhasínají světla rukou, ale pokyny pro Siri nebo Alexu. Jak digitálním domorodcům navyklým scrollovat, nikoliv listovat představit čtenářský deník, aby jim dával smysl?
- Okamžité sdílení myšlenek a poznatků (Co nesdílím, to jako by se nestalo)
- Důraz na vzhled a estetiku
- Vzorem jsou pro ně influenceři
- Jsou navzájem propojení (ve třídě se nebavíme, ale na Insta se sledujeme)
- Empatie a mezilidské vztahy jsou pro ně důležitá témata (projevuje se např. výraznou podporou LGBTQ komunity)
… to jsou jedny z výrazných rysů současných žáků druhého stupně. Když jsem tedy chtěla napasovat starý typ zadání na nový typ dětí, vycházela jsem z toho, že
- dneska už všechny faktické informace najdete na internetu
- víc než jednička za deník je namotivuje „like“ od spolužáků
- přemýšlejí v sítích a mapách, nikoliv lineárně
- potřebuji, aby čtení bylo „in“
U čtenářského deníku je stejně jako u všeho jiného důležité položit si otázku, jaký cíl jeho zadáním sleduji. Některé formy práce se ve školách dědí z generaci na generaci a možná právě proto z nich nezískáme jejich plný vzdělávací potenciál nebo ho nedokážeme žákům přežvýkat tak, aby i oni ve své práci viděli smysl – to je ale pro vnitřní motivaci zásadní! Takže pojďte si říct se mnou:
Chci důkaz o četbě?
Chci podporovat čtenářství/rozečtení?
Chci, aby se naučili pracovat s knihou?
Nebo chci získat další podklad pro hodnocení?
Haha, slyším Vás, jak si říkáte: ano, ano, ano a ano. Ale bohužel si musíme přiznat, že vždy a pro všechny to 4 v 1 nebude.
Důkaz o četbě a práce s knihou
Pokud si chci být ze záznamu ve čtenářském deníku jistá, že žák knihu četl, potřebuji aby četl knihu, kterou znám. Protože jsem nečetla všechno, musím nutně omezit žákům výběr. Když má žák omezený výběr, sníží se jeho motivace („Čtu, co musím, ne to, co chci.“) a tudíž se zvýší pravděpodobnost, že bude chtít obejít četbu a vytvořit zápis na základě informací dohledatelných na internetu. Co s tím? Pokud se pro tuto variantu z nějakého důvodu rozhodnete (např. proto, že některé knihy se OPRAVDU vyplatí přečíst a znát), je ideální zvolit pro čtenářský deník zadání, která pracují s originální čtenářskou zkušeností a tedy vylučují opisování. Pro tento účel jsem vytvořila Čtenářský deník povinné četby, ve kterém najdete především úkoly zaměřené na detaily a hledání souvislostí.
Podpora čtenářství
Můj skromný cíl je nadchnout aspoň jednoho žáka pro čtení. Proto jsem udělala Deník jedné knihy. Můj neskromný cíl je strhnout všechny a ze čtení udělat celotřídní trend. Proto jsem udělala Čtenářský deník Můj šálek čaje. Kouzlo deníku jedné knihy spočívá v tom, že pracuje do hloubky s jednou knihou a učí čtenáře podívat se na ni z různých úhlů pohledu. Šálek čaje pak pracuje především jako příprava argumentů pro doporučení – každý žák by měl dát dohromady rysy jeho oblíbené knihy/literatury a sdílet je v kolektivu tak, aby pro ni našel další čtenáře. Takové zápisy je pak třeba dostat ke spolužákům – ideálně formou čtenářského dýchánku, kdy žáci prezentují svou vášeň v atmosféře čaje a polštářků.
U volného výběru knih jsou obecně nejvhodnější tyto typy zadání:
- Napiš doporučení, komu by se tento typ knihy líbil (první kroky k oblasti žánru ;)).
- Zaznamenej průběh děje, napiš shrnutí (úkoly v průběhu textu pomáhají žákům, kteří nejsou zkušení čtenáři a přečíst knihu jim přijde jako nedosažitelný cíl).
- Čtenářské strategie (jakékoliv zadání pro čtenářské dílny).
Podklad pro hodnocení
Než kdokoliv vezme knihu / tužku do ruky, mělo by být zřejmé, co bude hodnoceno. U čtenářských deníků jsem často zaznamenala fenomén „odevzdal 1, neodevzdal 5“. Pětku pak nejčastěji dostali chorobní prokrastinátoři. Co to ale říká o jejich čtení, jazyku, znalosti literatury? Nejvíc to zpravidla říká o jejich organizaci času. Proto je dobré tyto dlouhodobé úkoly doplnit průběžnými milníky, které ty méně zorganizované typy trochu vyburcují k akci.
Nela Skalová
Jen co jsem dostudovala, učila jsem tři roky na střední škole. Přišlo mi, že ideály z vysoké těžce naráží na vyhořelé studenty, a tak jsem se rozhodla jít na základku tenhle oheň hasit. Toho roku se mi naskytla skvělá příležitost – zakládat první Scioškolu. Koncepčně se podílet na nové škole, která bude prostě taková, jakou si ji uděláme, mi vlilo krev do žil, ale zároveň na mě házelo těžkou deku zodpovědnosti. Tvorba strategie pro český jazyk pro mě byla velkou příležitostí hledat vlastní „slepé skvrny“ a zamýšlet se nad tím, co žáci opravdu potřebují. Při překlápění plánů v praxi mi pak často chyběly materiály, které bych v hodinách mohla s dětmi použít… a tak jsem se dostala k Učitelnici!
